Jak se dá v dnešní době stavět bez financí?

Kousek od Kladna se nachází malebné místo se jménem Podholí, dřívější název býval osada Ještěřice. Dlouhé roky toto místo sloužilo pouze k občasnému využití, s minimální možností zabezpečení a údržby chátralo pod zubem času a nájezdy různých zlodějíčků. Můžu zde směle tvrdit, že jen díky pár nadšencům, do jejichž přeskromné řady také patřím, se snad začíná blýskat na lepší časy. Pro ujasnění představy o přeskromné řadě, bude jistě postačovat číslovka 3, která přetrvávala pár let. Nyní již pár měsíců se počet rozrostl na úctyhodných 6. Může se to zdát jako strašně málo a na jednu stranu, která značí seznam prací nutných při zachování obyvatelnosti a ještě dalších při nutném budování to určitě málo také je. Ale na druhou stranu, která vyžaduje lidi ochotné dělat zdarma a při zmiňovaném počtu mnohdy až do úmoru, je ten počet v dnešní době takřka závratný.  Jistě že se najde dost moudrých hlav, zastávající názor o naší naivitě. Pracovat bez nároku na honorář a ještě k tomu na majetku, který nemůžou ani vlastnit se pravda může zdát jako naprostá hloupost. Ale rozhodně je to rozumnější trávení času, nežli doma na gauči nebo v hospodě, nadávat na vše od počasí až po politiku.

Tím hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli zmiňované místo zachránit a uvést do použitelné podoby, jsou děti. Dětství, trávené mezi paneláky není zrovna ideální a při porovnání těchto dvou možností vyznívá plus jasně pro Podholí. Nutnost pracovat a vycházet s ostatníma také přirozeně reguluje počet a kvalitu lidí. Každý je jiný s klady i zápory, ale jde nám všem o stejnou věc a to asi bude důvod, proč to stále funguje.

Pracovat, ač se to nezdá, není ten největší problém. Tím je shánění a doprava potřebného materiálu a vybavení. Musím přiznat, že občas to bývá až neuvěřitelné, co se dá ještě dnes sehnat zdarma bez toho, by se člověk musel vrhnout na šikmou cestu zločinu. Přes dravou dobu, která nás ovládla, někteří lidé stále slyší a jsou vstřícní pokud se jedná o výpomoc ve prospěch všech.

Podstatně horší je to pak v oblasti přímé pomoci. Žvanilů, kteří při slibech pomoci nešetří silná slova je mnoho, ale těch kteří třebas jen jednorázově přiloží ruku k dílu, je jako šafránu. Proto nás dosti překvapila návštěva jednoho rádoby umělce s iniciály R.K, právě v době kdy se pracovalo. Vykračoval k nám rázně směrem od trati s energií, které se nám po vykonané práci již moc nedostávalo. To, že ani nepozdravil jsme přešli a v duchu neomalenost omlouvali možnou stydlivostí. Naše naděje na další pracovité ruce se ale záhy rozpustila v hořké realitě pokřiveného charakteru onoho jedince. Nejdříve jsme nechápavě pozorovali jeho počínání, které nám však během pár okamžiků rychle objasnil. Jako nějaký zuřivý redaktor začal fotit nařezané dřevo, značky aut nářadí a vše co se mu zdálo důležité na podpoření jeho podezření. Pak dosti možná s pocitem spravedlivého ochránce práva zase rychle odcházel, aby nechal průchod tomu, v čem bude jistě skutečně vynikat. V duchu jako vachmistr ve Švejkovi při lapení špiona už viděl medaili zdobící jeho ochablý hrudníček, nebo alespoň za včasné oznámení odměnou schroupnout sladký piškotek. Bylo zajímavé porovnat jeho vnitřní sebestředný pohled hrdiny s reálným pohledem zvenčí, který někdo trefně okomentoval ,,informátor, Pepek Vyskočil“. Bouře smíchu doprovázela nezvaného rádoby hrdinu až za trať. Když už nic, alespoň nás svou ubohostí pobavil.

Srub, který se díky neudržitelnému poškození musel zakrátit, se během té doby rozrostl o verandu, která dost podstatně rozšířila možnosti využití v případě špatného počasí. Díky úžasným lidem, jako je Milan Šťáhlavský (majitel prosperující firmy Univers), rodině Bečvářů (majitelům taktéž prosperující 1 všeobecné zastavárny) v poslední době také podporou ze strany starostky Zákolan Lucie Wittlichové,  pozvolné rozrůstání srubu do původních rozměrů může pokračovat.

V současné době se práce soustředily právě na vybudování kuchyně, která nahradí původní část srubu. Tesař Dušan s všeumělem Ozákem dokončili hrubou stavbu. Pavel zase postavil komín, díky kterému Berťa musel rozebrat schodiště pod tratí. Kuba zase v letošních největších vedrech pokládal ipu na střeše, někdy se až zdálo, že jí hořákem vlastně chladí. Nyní, se jíž pracuje na zateplení a dalších dodělávkách, kterých je daleko víc, nežli jsem si kdy dokázal představit. Na první pohled nejsou tak vidět a tak se může zdát, že se nic neděje. Opak je však pravdou a docela se těším na slavnostní zakončení, na které jistě pozveme všechny, kteří se nějak přičinili. Fotodokumentaci si vedeme vlastní, tak případné informátory na seznamu pozvaných nenajdete.